Vyhledáno: zápis

Chaloupky pod horama, co se to stalo s váma...

Do titulu tohoto článku jsem si vypůjčil motiv z krásné české nostalgické písničky. Zdá se mi totiž velmi přiléhavý. Konec 19. a hlavně celé 20. století je dobou, kdy z vesnic a vesniček mizí tradiční dřevěné chalupy, stodoly, kůlny a špejchary. Nahradily je zděné domy, které jsou odolnější, mají lepší tepelné vlastnosti atd. - výhod bychomnašli celou řadu a je samozřejmé, že jim lidé začali dávat jednoznačně přednost. Chalupy přirozeně pomalu mizely i z údolí a kopců Podkrkonoší. I když jich zde ještě stále stojí více než v ostatních regionech Česka, je to pouhý zlomek původního stavu. Podívejme se na osudy chalup v Bradlecké Lhotě.

Divadlo ve Lhotě

        Na vesnicích se nejprve hrály hry s biblickou tematikou. Hrály se při velkých církevních svátcích. Do těchto her začaly postupem času pomalu pronikat i světské motivy. To se samozřejmě nelíbilo církvi, a ta tyto hry začala zakazovat. V této době (konec 18. století) proto vznikala jakási předzvěst budoucích českých hereckých společností. Z celého českého venkova to bylo nejdříve v našem kraji. Horal Jan Petruška z Vysokého pořádal se svými žáky divadelní hry již koncem 18. století. Na něho navázali František Vodseďálek a Jan Nypl z Nové Paky. V jejich repertoáru však ještě stále přetrvávaly hry s biblickými náměty. Až doba kolem poloviny 19. století znamenala velký růst počtu českých hereckých společností.

Hrad Bradlec

Místo pro stavbu hradu Bradlec bylo vybráno velmi příhodně na dvacetimetrovém skalním ostrohu, neboli bradle - odtud název hradu i naší vesnice. Kopec má nadmořskou výšku 520 m n.m. a po vymýcení lesa z něho byl jistě dobrý přehled o dění v kraji.

Kumburk býval slavným hradem. Pevný, zdaleka viditelný, v držení významných českých šlechtických rodů překročil hranice regionu a napsal důležité kapitoly do knihy českých dějin. Ta nejzajímavější souvisela bezesporu s výbuchem na Jičínském zámku, při kterém – ale ne, toto vyprávění patří až do 17. století. My začneme od začátku.

 V prvohorách se na místě Tábora trhlinami v zemské kůře dralo na povrch horké melafyrové magma. Podobně tomu bylo i v třetihorách, magma však bylo čedičové a po jeho utuhnutí zde zůstala hora, na jejímž vzhledu se po další milióny let podepisovala vodní a větrná eroze a měnící se vegetace. Výsledkem všech těchto přírodních sil je táhlý zalesněný kopec, který se svou nadmořskou výškou 678 m vládne širokému okolí.